Reklama
 
Blog | Petra Novotná

Kde jsou hranice?

Setká – li se šedesátiletá osoba s cizí čtyřicetiletou osobou, je zjevné, že si oba budou vykat. Setká – li se však čtyřicetiletá osoba s cizí dvacetiletou osobou, už jsem na vážkách, zda bude dvacetiletá osoba brána jako dospělá, a tudíž by se jí mělo též vykat. Toto téma je mi velice blízké, jelikož právě já jsem osobou dvacetiletou, jíž mnohdy a téměř vždy starší dokazují, že je ještě nevylíhlé mládě. (Daným tématem bych ráda upozornila i několik autorů tohoto blogu, kteří porušují respekt.)

Domnívám se, že vykání dokazuje určitou míru slušného chování. Existují případy, kdy je tykání jakousi urážkou a tu pociťuji i já, když mi někdo není schopen vykat. Na takový pocit mám své právo už jen z hlediska mého věku. Kdyby se mě někdo dotázal, zda se cítím být dospělá a připravená k „opravdovému životu“, neodpovím ano. Moje zatím příliš křehké nitro mi nedovoluje takovou odpověď a možná nedovolí právě do té doby, dokud okolí nebude respektovat mé pomalé líhnutí ze skořápky.

Kde se vůbec nacházejí hranice mezi tykáním a vykáním? Budete – li pátrat v knihách na téma zásady slušného chování, v každé z nich se pouze dočtete o slušnosti vykat. Přesně vyčíslené věkové hranice tedy nejsou a je vždy na Vás, jakým způsobem se rozhodnete dotyčného oslovit. Proč právě děti vykají dospělým a dospělí tykají dětem? Zkuste se zeptat kohokoli na tuto problematiku a on Vám do zajisté odvětí: „Protože jsou to děti!“ Ale proč by i tato malá stvoření nemohla mít právo na uctivé oslovení cizím člověkem? Teď jsem si naprosto vědoma mírného přehánění, avšak zároveň tu zadávám naprosto logické otázky. Mým účelem danými dotazy je, aby si lidé uvědomili důležitost vykání jakékoli cizí osobě, nehledě na jejich věku, pozici či vzdělání. Jelikož jsem stále studentkou, potýkám se s neuctivým oslovení každodenně. Mám na mysli profesory, jenž by nám měli jít příkladem a učit nás vhodnému vyjadřování, a tudíž i oslovování. Bohužel, ač je maturitní zkouška zkouškou dospělosti, ani při ní se nesetkáme s toužebným vykáním. V životě se setkáváme i se situacemi, kdy šéf naprosto bezohledně a bez práva tyká svému podřízenému. Zde už hranice byly daleko překročeny a dalo by se hovořit o diskriminaci nadřízeného vůči zaměstnanci. Mohla bych samozřejmě vyjmenovat mnoho podobných  situací v této oblasti, ale tím bych se vyhnula podstatné příčině, proč píši tento článek. Jak jsem již zmínila v úvodu; byla bych ráda, kdyby si někteří blogeři respektu uvědomili, že i oni asi příliš neznají hranice a měli by změnit postoj nejen vůči mláďatům, kteří ovšem už nejsou tak daleko od vylíhnutí.

Reklama